Moje první a asi největší obava bude z pavouků. Asi nejsem sama, kdo se jich bojí, ale i tak to sem musím napsat. Těch maličkých se nebojím, ale ty větší z těmi tlustými nohy jsou prostě hrozný. Jednou jsem byla u kamarádky doma. A on jim zrovna po stěně lez veliký pavouk. No samozřejmě, že jsme s kamarádkou začaly ječet na její mamku, aby ho okamžitě dala pryč. Její mamka ho vzala do utěrky a ze srandy na mě tou utěrkou vybafla. Já jsem se tak lekla, že jsem z toho dostala úplný šok. Pavouk na mě z utěrky naštěstí nevlít! Docela dlouho trvalo než jsem se doopravdy uklidnila. Dnes už kamarádky mamka ví, že když má v utěrce pavouka má se ode mě držet na 10m daleko.

Další moje obava je asi ze tmy. Není to zas tak hrozný, ale prostě se bojím, co za tmou je, co zní číhá. Je to takové divné. Protože já se hrozně bojím hororů (celkově jsem velký strašpytel), ale ráda se na ně divám. A prostě když se pak díváte na různé horory, tak já vždy když jdu spát nebo když je tma, tak si začnu představovat ty postavy z těch hororů a jsem celá vylekaná.

A moje poslední obava je… nejspíš z bouřek. Já to s těmi bouřkami mám takové zvláštní. Hrozně mě fascinuje, jak se obloha blýská od blesků, na nebi pouze černé mraky a většinou déšť nebo silný vítr doprovázen hromy. Pro mě je to něco úžasného, ale zároveň něco děsivého. Když jsem byla malá, a v létě byla bouřka. Seděli jsme se ségrou na pumpě (prostě studna s pumpou, kterou máme na chalupě) a koukaly jsme na tu černou oblohu. Ségra mi najednou začala vyprávět příběh o hodném pánovi, který měl psa. Měl ho moc rád, ale jednou byla bouřka a pes pánovi utekl ven na zahradu. Pán šel hned za ním, ale při cestě na zahradu ho uhodil blesk… Takto vyprávění končilo. Vtipný bylo, že v tu dobu jsem byla i já venku a byla jsem maličká, takže jsem se bála pohnout z místa, aby mě také náhodou neuhodil blesk.





Bouřky miluji, pavouci mi nevadí, za to tma mi vadí. Musím mít, alespoň nekde nejaké svetlo :-)